Tradiční předmět literární vědy, text, ztratil své privilegované postavení a je dnes vnímán jako jedna z početných mediálních nabídek. Přední německý filozof a teoretik medií, Siegfried J. Schmidt, si klade otázku, jakým způsobem by se moderní teorie a literární věda zvláště měla s touto skutečností vyrovnat, a v předloženém náčrtu vymezuje principy mediální kulturní vědy. Kulturu přitom nechápe jen jako svět umění, rituálů a hodnot, nýbrž v nejširším smyslu jako sféru představ a reprezentací, jež nám umožňují orientaci v realitě.
Komunikační nástroje, stejně jako všechna média počínaje písmem, na jedné straně kreativně rozšířily naše formy vnímání, na druhé straně je však také vycvičily pro podmínky vnímání a užívání, které se od jednoho média k druhému liší: z tohotu důvodu lze ve vztahu ke každému médiu nalézt lidi gramotné i analfabety. Média (a systémy médií) si tak rozvinula dvojí účinnost: působí jednak sémanticky prostřednictvím manifestovaných obsahů nabídek médií, jednak strukturně skrze technické prostředky a společenské formy jejich uspořádání. Tyto účinky přitom dalece přesahují možnosti jednotlivého uživatele médií rozpoznat a kontrolovat je, jak nám nevybíravým způsobem předvádí především internet. Ke "konstrukci skutečnosti" dochází nevyhnutelně stále více za použití (popřípadě spolupůsobení) modulů z komplexního mediálního systému funkčně diferencovaných společností (klíčové slovo: modularizace konstrukce skutečnosti) a také vlivem adaptace a transformace stylů inscenování (od násilí až po emoce) v médiích. Děje se tak v neposlední řadě proto, že média se už dávno stala naším nejdůležitějším nástrojem socializace.
