Jaká je souvislost mezi rajčatovým protlakem, tuňákem, sójou a vepřovým masem? V současné době se z těchto potravin staly komodity – jejich hodnotou není kvalita, ale schopnost generovat zisk nadnárodních kobylkových společností. V této globální hře prohráváme my všichni a planeta, kde žijeme.
Drancování přírody, nesmyslné převážení potravin tisíce kilometrů, špatně placení, strádající dělníci, nejčastěji uprchlíci, rozklad lokálních společností a zamořování půdy a vody – tak můžeme shrnout realitu průmyslu, který teoreticky vznikl proto, aby nás nakrmil. Ve skutečnosti ale kvalita jídla klesá a stoupají pouze zisky majitelů několika společností. Italský novinář Stefano Liberti mnoho let jezdí po celém světě a sleduje fungování globálního trhu – dlouhou dobu strávil mezi migranty na cestě mezi Afrikou a Evropou, psal a točil o uprchlících, malých farmářích přicházejících o půdu i zdroje obživy, naposledy se vrátil do Itálie a věnoval knihu důsledkům klimatické krize.
Vládci jídla nejsou radostné čtení, ačkoli nám Liberti ukazuje i pozitivní příklady – třeba farmy, kde se snaží chovat prasata tak, aby zažila pohyb venku a měla důstojný život, neúnavné aktivisty bojující proti Goliášům. Zároveň se ale ptá, zda jsou spotřebitelé ochotni zaplatit za „šťastné maso“ víc. Jestli je bohatá společnost ochotná se omezovat, když své problémy vyvezla jinam. Možná ano – když se jí ty problémy začnou vracet domů. Majetnější Evropané dnes rádi nakupují na farmářských trzích, ale byli to právě oni, kdo na začátku přesunul výrobu do zemí, kde je práce levnější a nehledí se na ekologické důsledky. Velkou roli v potravinovém průmyslu, stejně jako v řadě jiných odvětví, dnes hraje Čína. Na celém světě je ale proces podobný: malí farmáři nemají možnost vzdorovat velkým firmám. Liberti říká – za chvíli nám dojde prostor. Kobylkovým společnostem na tom nezáleží.
Reportáž Vládci jídla vychází v překladu Pavly Přívozníkové v edici Prokletí reportéři.
***
O autorovi
Stefano Liberti (1974) je italský novinář a spisovatel, přispívá do evropských médií jako Internazionale, Lemonde diplomatique nebo El Pais. Ve svých textech se zaměřuje na globální problémy, velmi často vzájemně úzce propojené: migraci, exploataci přírodních zdrojů spojenou s moderním zemědělstvím nebo maximalizaci zisku nadnárodních společností bez ohledu na lokální důsledky. V roce 2009 získal cenu Indra Montanelliho za reportáž, v níž na základě vlastních zkušeností popsal migrační trasy z Afriky do Evropy Na jih od Lampedusy(A sud di Lampedusa, Minimum Fax 2008). Jeho kniha Krádež půdy. Jak trh s půdou vytváří nový kolonialismus (Land grabbing. Come il mercato delle terre crea il nuovo colonialismo, 2011) byla přeložena do angličtiny, francouzštiny, španělštiny, němčiny, korejštiny a čínštiny. O pět let později vyšla další Libertihoreportáž věnovaná globalizaci a jejím důsledkům, tentokrát ve vztahu k jídlu. Sledoval proces, v němž se dříve lokálně pěstované potraviny proměňují v nekvalitní homogenizovanou komoditu obchodovatelnou na burze nazvanou Vládci jídla. Cesta potravinářským průmyslem ničícím planetu (I signori del cibo. Viaggionell’industria alimentare che sta distruggendo il pianeta, 2016, česky Absynt 2024). Poslední autorova kniha se zaměřuje na rodnou Itálii čelící klimatické krizi Spálená země. Jak ekologická krize mění Itálii a naše životy(Terra bruciata. Come la crisi ambientale sta cambiando l’Italia e la nostra vita, 2020). Stefano Liberti je také spoluautorem několika dokumentárních filmů, mimo jiné Uzavřené moře (Mare chiuso, 2013) o osudu uprchlíků ve Středozemním moři vracených do Kaddáfího Libye, nebo dokumentu Herat Football Club (2017) o ženském fotbalovém klubu v Herátu. Jeho několika členkám později pomáhal za dramatických okolností uprchnout z Afghánistánu ovládaného Talibánem.
