Julius Fučík byl nejen oblíbeným žákem F. X. Šaldy, zdatným komunistickým novinářem a hrdinou druhého odboje, ale také ikonou českého stalinismu, symbolem normalizační propagandy a předmětem svérázného antikultu. Cenzorské zásahy do jeho Reportáže, psané na oprátce vyvolaly pochyby o její pravosti i o chování jejího autora v nacistickém zajetí. Teprve v polovině devadesátých let vyšlo její úplné vydání, které obsahuje i Fučíkovo vysvětlení, proč se na gestapu nakonec rozhodl vypovídat. Jaké informace svému vyšetřovateli poskytl, se čtenář dozví z Fučíkova souhrnného výslechového protokolu, který zde poprvé publikujeme spolu s jeho důkladným rozborem z pera Pavla Janáčka.
V knize, která vznikla na základě stejnojmenné konference pořádané internetovou revue Vulgo.net a Ústavem pro českou literaturu AV ČR, v. v. i., čtenář dále nalezne řadu kapitol věnujících se Fučíkovu posmrtnému „mediálnímu“ obrazu, jeho odbojové činnosti, revolučnímu bohémství, reportážím ze Sovětského svazu, snu o komunismu, literárně kritickým i historickým pracím a mnoho dalšího jak od historiků L. Eliášové, P. Koury a S. Zwickera, tak od literárních vědců L. Borovičky, T. Glance, M. Grygara, V. Papouška, F. A. Podhajského, O. Sládka, J. Staňka a P. S. (Tento autor, člen 4. odboje, t. č. v ilegalitě, si z důvodů konspiračních nepřeje být jmenován.)
Publikaci doplňuje dosud neznámý fragment Fučíkova pojednání o české literatuře, pásmo dopisů a vzkazů manželů Fučíkových a rozsáhlá bibliografie zachycující Fučíkovy časopisecké i knižní příspěvky za léta 1919 až 1942.
