Napsat krátkou povídku vyžaduje stejně velké úsilí jako začít psát román. V prvním odstavci románu totiž musíte určit všechno: vnitřní uspořádání, ladění, sloh, rytmus, délku a leckdy i charakter některé postavy. Všechno ostatní už je jen požitek z psaní, ten nejniternější a nejsamotářštější, jaký si kdo může představit, a jestli potom knihu ustavičně nepřepisujete až do smrti, pak jenom proto, že stejnou železnou vůli, jakou jste potřebovali, abyste ji začali, vynaložíte na to, abyste ji dokončili. Naproti tomu povídka nemá začátek ani konec: buď se vyvede, nebo ne. A pokud se nevyvede, vlastní i cizí zkušenost učí, že většinou bývá rozumnější začít ji znovu a jinak, nebo ji vůbec zahodit. Nevzpomínám si už, kdo to tak dobře vyjádřil útěšnou větou: "Dobrý spisovatel se pozná spíš podle toho, co roztrhá, než co uveřejní." (…) Vždycky jsem si myslel, že každá další verze nějaké povídky je lepší než ta předchozí. Jak potom ale zjistit, která má být ta poslední? To je tajemství řemesla, které se neřídí zákony rozumu, nýbrž magií pudů, stejně jako kuchařka ví, kdy je polévka hotová. Tak či tak, pro jistotu je nebudu znovu číst, jako jsem si nikdy znovu nepřečetl žádnou ze svých knížek, abych snad nelitoval, že jsem ji napsal. Ten, kdo je bude číst, si s nimi už poradí; a kdyby těch dvanáct povídek o poutnících skončilo v koši na papír, naštěstí by to pro mě měla být málem úleva, že se vrátily domů.
Ukázka z textu:
Agent z pohřebního ústavu přišel tak přesně, že María dos Prazeres byla ještě v županu a hlavu měla plnou natáček a jen taktak si stačila zastrčit za ucho rudou růži, aby se mu nezdála tak odporná, jak si připadala; a ještě víc ji mrzelo, jak vypadá, když otevřela dveře a zjistila, že to není žádný notář v černém, jak si představovala, že by obchodníci se smrtí měli vyhlížet, nýbrž bázlivý mladík v kostkovaném saku a s kravatou s pestrobarevnými ptáky. Vzdor nejistému barcelonskému jaru, které dík svým přeprškám, hnaným kosými větry, bývalo skoro vždycky nesnesitelnější než zima, neměl dlouhý kabát. María dos Prazeres, která v minulosti přijala tolik mužů v kteroukoli hodinu, se teď styděla jako málokdo v životě. Nedlouho předtím jí bylo sedmdesát šest let a byla přesvědčená, že do Vánoc umře, ale přesto málem zavřela dveře a požádala prodavače pohřbů, aby okamžik počkal, než se oblékne a bude ho moci přijmout tak, jak si zaslouží. Pak si však pomyslila, že by na tom temném odpočívadle zmrzl, a pozvala ho dál.
