Pacidius Philalethi je filosofický dialog „pojednávající o povaze změny a kontinua, nakolik jsou přítomné v pohybu“ složený more socratico v říjnu 1976 během plavby z Anglie do Holandska, na samém konci Leibnizových pařížských let. Mezi epochálními objevy diferenciálního počtu a rovnic zachování pohybu nabízí rozprava Pacidia (Leibnize samotného) a jeho druhů (ztělesňujících hlavní vědecké přístupy doby) metafysickou analýzu pohybu, změny, prostoru a času; otázek a těžkostí spojených se stavbou kontinua, které se filosofickou tradicí vinou od doby Zénónovy a nesou jméno labyrint. Řešení těchto otázek se nadále ukáže zásadním nejen pro Leibnizovo uchopení povahy kontinua a nekonečna a budoucí vývoj filosofie monád, ale obecně také pro možnost založení infinitesimálního počtu. Pacidius Philaléthovi proto znamenitým způsobem dává nahlédnout stejně tak do cest a úskalí raně novověké přírodní vědy aspirující k nekonečnu, jakož i do pozoruhodného labyrintu Leibnizovy metafyzické invence. K českému překladu tohoto nadlouho zapomenutého klenotu vědecké literatury je připojena obsáhlá úvodní studie, která jednak hledá místo dialogu obecně i dialogu Pacidius Philalethi zvláště v Leibnizově době a myšlení; jednak pojednává problém kontinua mezi geometrií a fyzikou jak co do filosofických zdrojů dialogu Pacidius Philalethi, tak co do otázky jeho utváření v ohnisku Leibnizových myslitelských snah. Doprovodný komentář k textu přináší konečně vysvětlení některých detailů kriticko-historické povahy, případně další rozevření perspektiv probíraných otázek.
Přeložil Jan Makovský.
